Vnímejte zdravý životní styl jako péči o sebe a vyhněte se extrémům, říká Petra Mocová

Nový rok si přímo říkal o nové začátky: vánoční rauš tak vzápětí vystřídal seznam předsevzetí, od kterého si slibujeme změnu. Cvičit, nepít, nekouřit… nebo třeba jednou provždy začít zdravě jíst. A tak jsme se zastavili u psychoterapeutky a zároveň výživové poradkyně Petry Mocové, která nebije za striktní omezení, ale spíš za to, abychom k sobě byli laskaví. Přečtěte si, jak na to. 

Petro kromě toho, že jste Gestalt terapeutka a věnujete se výživovému poradenství, pak jsou vám také blízká témata tzv. emočního a všímavého jedení. Můžete našim čtenářům blíže popsat, o co se jedná?

Možná bych nejprve začala tím emočním jedením. Slýchám od svých klientek větu „Já o hubnutí vím všechno, mohla bych o tom napsat knížku“. Jenže se jim nedaří, častokrát i opakovaně. Může to být tím, že jídlo nad plán je způsobené emocemi. Dám příklad. 

Hubnoucí paní ví, že by večer neměla jíst čokoládu, ale nemůže si pomoct. Pokud jsou spouštěčem emoce – ať už ty nepříjemné, třeba že se cítí sama, smutná, naštvaná nebo se nudí; ale můžou to být i ty příjemné, třeba že je konečně klid – mluvíme o emočním jedení. Každý máme nějaké mechanismy, jak se vyrovnáváme s náročnými emocemi. A právě jídlo je jedním z nich, který je dnes navíc velmi dostupný. Dělá nám dobře, na chvíli nás znecitliví od emocí. Jenže pak vznikají výčitky, kila navíc, drastické diety „od zítřka” a možný začarovaný kruh je na světě.

Pokud se v tomto někdo pozná, jak by zněla vaše rada?

První krok každé změny je uvědomění. Tedy abychom si byli vědomi, co právě prožíváme a jak to řešíme. Často totiž lidé jednají na autopilota. Necítí se dobře, automaticky si jdou něco zobnout a ani o tom nijak nepřemýšlí. Přijde mi důležité pokládat si otázky „Jak se teď cítím?“ „Co bych pro sebe opravdu potřeboval/a?“ „Co laskavého teď pro sebe můžu udělat?“ Možná pak zjistí, že se třeba cítí sami, a místo, aby to zajedli čokoládou, mohou raději někomu zavolat, napsat nebo obejmout. To jim dosytí tu opravdovou potřebu. Zní to velmi jednoduše, ale je mi jasné, že to může být těžké udělat.

A teď k té všímavosti k jídlu…

Co se týče všímavého jedení, není to nic nového. Bohužel je v dnešní uspěchané době běžné, že si málokdy vychutnáváme jídlo a plně se na něj soustředíme, aniž bychom u toho dělali něco jiného. Často při tom koukáme na televizi, do mobilu, odpovídáme na zprávy. Nejsme pak v kontaktu se svým tělem, se signály hladu a sytosti. Takže se může stát, že sníme velkou porci, a až následně si uvědomíme, že jsme vlastně úplně přejedení, že by nám třeba bývala stačila sníst jen část a zbytek dojíst později. Ve svojí práci tedy s lidmi pracuji i na tom, aby tenhle případný zlozvyk odstranili, víc se soustředili na svoje tělo a vychutnávali si jídlo všímavě. 

Pracujete s lidmi, kteří řeší vztah (k jídlu a) ke svému tělu. Kde se bere přesvědčení, že není v pořádku?

Dnes je velký tlak společnosti na štíhlost u žen a svaly u mužů. Navíc někdy může být postava spojována s kvalitou osobnosti – že když má člověk kila navíc, znamená to třeba, že je líný nebo méně inteligentní. Často mají modelky postavu na hranici zdravého BMI nebo pod ní. Samozřejmě je úplně v pořádku, pokud má člověk BMI v normě, jí zdravě a hýbe se. Jenže i když je zdravý, kvůli tomuhle nezdravému tlaku může mít pocit, že to tak není a potřebuje zhubnout nebo něco změnit. A tak se setkávám s tím, že ať mají lidi dvě nebo dvacet kilo navíc, žijí ve schránce, ve které se necítí dobře. 

Z hlediska psychologie mě teď napadá… Jak být vůči všem těm tlakům imunní? Jak se zabydlet v té „schránce”, i když není tak dokonalá?

To je velmi dobrá otázka. Nabízí se odpověď mít se rádi takoví, jací jsme a vnímat naše kvality a hodnoty. Jenže to není tak lehké. Obvykle to víme, ale naše prožívání s tím nemusí být v souladu. Občas může pomoci, když si představíme, jak bychom vnímali blízkého člověka, který by byl v podobné situaci. Jasně, že bychom na něj byli vlídní a podpůrní. Často jsme sami sobě nejpřísnějším kritikem. Také pomáhá sdílet to s někým blízkým a mít upřímnou zpětnou vazbu a ujištění, že nás má rád. Pokud se tím trápíme a nezvládáme to, určitě je na místě zajít za odborníkem. Není to znak slabosti, právě naopak. Čím dřív začneme situaci řešit, tím to bývá snazší. 

Když se podívám na klasický průběh ledna, tak po vánočním rauši má mnoho lidí tendenci dělat radikální kroky: od prvního začnu jinak. Jídelníčky se tisknou, fitka praskají ve švech. Co na to naše tělo… a duše?

Na jedné straně mi přijde v pořádku, že po několikadenním – někdy i několikatýdenním ☺ – obžerství chceme svému tělu trochu odlehčit a udělat pro sebe něco dobrého. Navíc to magické datum 1. 1. svádí k novým začátkům. Na tom bych neviděla nic špatného. Co se ale často děje, je, že lidé mají pocit, že od 1. ledna budou jiní. Budou jíst vyváženě, obden chodit cvičit a nebudou jíst sladkosti ani pít alkohol. To jim vydrží několik dní, jenže pak přijde nějaký stresor. A obvykle čím na sebe byli přísnější a čím víc strádali, tím je větší šance, že se v krizové situaci přejí nebo opijí a doženou to, co si předtím odpírali. Čímž vzniká taková černobílost – buď hubnou, jsou na sebe přísní a trápí se, nebo se přejídají a sbírají síly na další hubnutí od pondělí nebo od prvního. A trápí se taky. Teď tady popisuji extrém, zároveň je to něco, s čím se setkávám relativně často.

Jak by mělo tedy vypadat optimální nastavení změn?

Přijde mi důležité, abychom plánovali změny tak, aby pro nás byly dosažitelné a příjemné – tím pádem dlouhodobě udržitelné. A mohli tak zažít pocit úspěchu. Ten nás motivuje k dalšímu postupnému kroku a takhle můžeme dojít svému vysněnému cíli. Ve své práci vídám klienty, kteří s hubnutím bojují několik let, často i desetiletí. A právě pocit neúspěchu je něco, co důvěrně znají a nepotřebují zažívat další. Zdravé hubnutí je 0,5 – 1 kg za týden. Takže spíš než na začátku roku dělat revoluci doporučuju dělat malé postupné kroky. Což může být jedno cvičení týdně navíc, zařadit víc zeleniny, místo slazených nápojů pít vodu nebo neslazené čaje… to už je na každém.

Nastavuje se změna jídelníčku a celkově životního stylu i v hlavě? A jak?

Kromě vyváženého jídelníčku a pohybu je psychika další důležitý (přímo nepostradatelný) pilíř zdravého životního stylu, potažmo hubnutí. Jak už zaznělo v předchozí odpovědi, přijde mi důležité, abychom na sebe byli laskaví. To znamená nedávat si nesplnitelné cíle a odpustit si, když se nám občas věci nedaří tak, jak jsme si naplánovali. Samozřejmě je v tom procesu důležitá i střídmost a vytrvalost. Bývá dobré dívat se do minulosti, co pro nás byly situace, ve kterých se nám nedařilo. Z těch se poučit a udělat na ně krizový plán. 

Pomůže mít stanovený konkrétní cíl, na který se těšíme. A za něj se odměnit. Vidina odměny po dosažení cíle může také pomoci. Vždycky je snazší, když na změnu nejsme sami a máme parťáka. Může to být kamarádka, se kterou budeme společně chodit cvičit nebo přítel, se kterým si budeme zdravě vařit. Kdokoliv, kdo mě podpoří v mém úsilí. Protože jasně, můžou přijít období, kdy to půjde hůř a bude to těžší. 

A v neposlední řadě pomáhá nesrovnávat se s nikým. Každý to máme jinak. Když budu hodně osobní, já například obdivuju Andy Voříškovou za její píli a cílevědomost. Za sebe ale vím, že mnohé z věcí, které ona dokázala, bych já nezvládla (nebo s extrémně velkým sebezapřením). A přijde mi to tak v pořádku, nesrovnávám se s ní. Na závěr bych znovu ráda vyzdvihla možnost odborné pomoci. 

Zastavme se u slovíčka hubnutí, které značí nějaký proces. Kdy ten proces končí? A jak si váhu udržet?

Myslím, že konec procesu je velmi individuální. Každý to má nastavené jinak. Někdo se chce vejít do kalhot, co nosil před Vánocemi. Někdo se chce dostat do zdravé hranice BMI, někdo chce být fit na závod. Tady bych chtěla podotknout, že hubnutí je první proces. Pak ale přichází ten druhý a to udržení váhových úbytků. A ten bývá těžší. Když máme motivaci zhubnout a ze začátku se nám daří, motivuje nás to a jde to. Jenomže udržení váhových úbytků je celoživotní proces. Často se lidi nakopnou, chvíli se omezují a zhubnou, jenže pak se nemůžou dočkat, až se vrátí k původním návykům. Což samozřejmě nefunguje. 

Zdravý životní styl bychom tedy měli mít nastavený tak, aby pro nás byl udržitelný a relativně bezbolestný. A aby zahrnoval občasná vybočení (typu oslav nebo nenadálých událostí), protože ty k našemu životu patří. Příjem navíc se dá vykompenzovat pohybem nebo umírněným jídelníčkem a nic se nemusí stát.

Poslední týdny si na sociálních sítích a obecně na internetu všímám něčeho, co by se dalo nazvat jako rychlé řešení – hubnoucí pilule, zázračné shaky, doplňky stravy. Co vy na to?

To tady bylo vždycky a troufám si tvrdit, že i bude. Pro lidi je vždycky lákavá představa válet se na gauči u Netflixu, mlsat a věřit, že něco chytrého hubne za mě. Trochu přeháním. Ano, nejrůznějších diet a doplňků je přehršel. Člověk aby se v tom vyznal. Výživová doporučení - včetně těch od odborníků – si někdy protiřečí, výživové trendy se mění s časem. A do toho tady máme influencery a známé, kteří nám podsouvají, co zafungovalo jim. 

Takže bych se držela zdravého selského rozumu a nedělala žádné extrémy, kterými bychom si mohli uškodit. Je hodně důležité poslouchat v tom naše tělo. My ve STOBu věříme racionálnímu stravování sestavenému především z přirozených potravin, aby to člověku chutnalo a zasytilo ho to. A nemůžu opomenout pravidelný pohyb, který by nás měl bavit a zvyšovat nám kvalitu života. Někdy je na místě něco doplnit (třeba vitamin D v zimě nebo bílkoviny při velké fyzické zátěži, pokud je těžké ujíst je z přirozených zdrojů). Rozhodně bych ale doplňky stravy nenahrazovala pestrou výživu.

Je ještě něco, na co bychom si měli dávat pozor?

Na závěr mě ještě napadá, že docela dost lidí má hubnutí spojené s bojem. Už samotné „musím to vybojovat“ spouští spíš stresovou reakci. Pokud to tak někdo vnímá, nemyslím si, že je velká šance udržet si změnu dlouhodobě. Jestli můžu radit, zkuste zdravý životní styl (případně hubnutí) vnímat jako péči o sebe. Tedy něco pozitivního, co vám zlepšuje život a je to pro vás důležitá hodnota.

Rozhovor s Petrou Mocovou vedla Milena Toman.