Na kafi s Fyziokoktejlem 1/2: Narovnání těla pomáhá pacientům srovnat i mysl

Možná už jste je zahlédli na Instagramu, a pokud ne, jsme si jisti, že tak brzo uděláte. Nadšení, s jakým hovoří Kristýna s Olgou o fyzioterapii a lidském těle, je totiž tak nakažlivé, že ani my jsme neodolali a zastavili se s holkami na kafe. Dámy a pánové, představujeme vám Fyziokoktejl a rozhovor (nejen) o tom, jak narovnáním těla můžeme narovnat svou mysl.

Když jdete po ulici nebo jste někde mezi lidmi, všímáte si něčeho společného, čeho se na těle dopouštíme?

Olga: Já teda určitě, označila bych to za profesionální deformaci… Všímám si toho hlavně ve fitku, kde nějaké cviky a techniky jejich provedení nejsou ideální, ale vidět to lze běžně na ulici – všímám si například toho, jak lidé chodí.

Kristýna: Já s tím souhlasím, mám to dost podobně. Zároveň já jsem dětský fyzioterapeut, tak si všímám, jak chodí a jak se pohybují děti, ale i toho, jak rodiče s dítětem (potažmo miminkem) zacházejí – jak ho nosí, jestli mají nosítko atd.

Olga: Já sleduji ještě chůzi o berlích, to je taková moje libůstka.

Chůzi o berlích? Dá se na ní něco dělat špatně?

Hodně! Nejčastěji je to tom, že ty berle lidé vůbec nevyužívají. Nesou si je s sebou pro jistotu, ale tím, že se do nich vůbec neopírají, ztrácí svůj smysl a funkčnost. 

Vrátím se ještě k tomu fitku… je potřeba tedy mít aspoň na začátku nějakého trenéra?

Olga: Za mě je lepší, když člověk, který nikdy nesportoval, osloví alespoň na začátku nějakého profesionála, ať už trenéra nebo fyzioterapeuta (podle toho, jak chce cvičit a co ho baví). Důležité je, aby ta základní technika byla dobrá – neznamená to, že s profíkem musí cvičit navždycky, mnohdy stačí jen projít základy a zasvětit ho. V tom fitku si totiž skutečně všímám toho, že ty techniky lidé nedělají správně. Na druhou stranu chci všechny pochválit, protože pozoruju, jak moc se to lepší. A že si lidé opravdu zjišťují informace a aplikují je.

A když ty informace někdo nemá? Může si ublížit?

Olga: Nerada bych lidi strašila a odrazovala od pohybu, protože každý pohyb je lepší než žádný pohyb. Špatnou technikou cviku ale samozřejmě může dojít k nějakému přetížení, zranění nebo ke vzniku bolestí, obzvláště když trénují intenzivně, hodně, s velkými váhami, bez rozmyslu a s nedostatečnými regeneračními pauzami.

Kristýno, vy jste nakousla téma zacházení s miminkem… přiznám se, že jsem před porodem byla na třech předporodních kurzech a ani na jednom nás žádné techniky neučili. Je ta osvěta dostatečná? 

Kristýna: Máme velký luxus v tom, že máme spoustu kurzů na výběr a neustále se to zlepšuje. Není na to pohlíženo jako na „ztrátu peněz”, ale je mi líto, že není více kurzů zaměřených právě na zacházení s miminkem, jeho polohování nebo obecně co jako rodič můžete očekávat. 

No a pak je tu ještě takový společenský předpoklad, že to maminky umí tak nějak automaticky. Byla jsem jediná, která po příchodu z porodnice nevěděla, která bije?

Není to automatické a je spousta maminek, které si neví rady. A to někdy dokonce u maminek, které rodily podruhé. Naštěstí se ale fyzioterapie dostává více do povědomí, ví o ní více pediatrů a obecně více lékařů, ale taky je to na nás: abychom byli akční a prosazovali si to. A bylo by krásné, kdyby spolu všichni fungovali v nějaké vzájemné kooperaci, ale zatím to tak není. Blížíme se k tomu. Někteří pediatři jsou ale skvělí a věřím, že do budoucna se to bude jenom zlepšovat. 

Když se teď zas z ideálního světa přesuneme do reality, prozraďte nám typické „nešvary”, které pácháme… trošku se teď hrbím, narovnám se (smích).

Olga: Tak typicky je to předsunutá hlava dopředu, nahrbená ramena, povolená břicha. Dále si často všímám nohou do X, v létě zas propadlé klenby… chci ale upozornit, že to neznamená, že dokážu na první pohled člověka oddiagnostikovat nebo že by existoval jeden ideál, jak bychom měli vypadat. Každý z nás má jinou zátěž (pracovní, ve škole) a tělo tomu odpovídá. Obecně lze ale říct, že na našich tělech jde vidět, že se méně hýbeme, máme méně sportu, a že svalová aktivita je nedostatečná. Ale určitě tak nevypadá každý.

Kristýna: Já ještě doplním Olgu – každý člověk má za sebou jinou historii a my nikdy nevíme, co za tím jeho postavením je, proto je důležité důkladně ho vyšetřit. 

Olga: Ano, může za tím být totiž i psychický stres nebo emoční ladění, takže těch proměnných je tam mnoho a jen z jednoho pohledu na ulici to skutečně nepoznáme. A měla jsem například pacienta, který jakmile změnil práci a uklidnil se, zbavil se i problémů, které původně bral jako čistě somatické.

Když jsem četla Labyrint pohybu, byla jsem překvapena, kolik proměnných musíte jako fyzioterapeuti brát v potaz. Jak dlouho taková základní diagnostika trvá?

Olga: Ono hodně záleží, s čím přichází a od koho. Občas totiž pacienti bývají důkladně předvyšetřeni. Pokud jsou to ale složitější pacienti například s chronickými problémy nebo funkčními změnami, tak vyšetření může trvat i hodinu, abychom opravdu měli čisté svědomí. Rozhodně to ale není tak, že vyšetřím napoprvé a konec, spoustu dalších testů si děláme i v průběhu terapie. 

Kristýno, u dětí to vyšetření vypadá jak?

U děti to nikdy netrvá hodinu. Musíme to přizpůsobit době, kdy jsou schopny udržet pozornost, to znamená u novorozence je to maximálně 15 minut, během kterých si s ním hraju a rozprávím. Nutno podotknout, že ta čvrthodinka je jen čas s tím miminkem – během návštěvy pak ale ještě musím zpovídat rodiče, čtu si lékařskou dokumentaci a domlouváme se s rodiči, jak budou cvičit a postupovat doma. Když mám školkové dítě, tak tam ho zas do hry dost zapojuji, nesmím být direktivní… v tomto věku je důležité, aby vyšetření bylo spíš formou výzvy. Musím se tedy přizpůsobit nejen věku, ale taky tomu, co má rád. A na to se to snažím napasovat.

Když Olga zmiňovala, že se populace hýbe méně, platí to i pro tu dětskou populaci?

Asi ano, obecně moderní technologie nám asi děti trošku zastavily, na druhou stranu za mě musím říct, že to nelze nějak zobecňovat, protože zrovna já mám v terapii mnoho dětí, které se hýbou dost, chodí na mnoho pohybových kroužků, dělají sporty a jsou hodně akční.

Po rozhovoru jsem doma chtěla zaúkolovat syna a jít s ním pro dřevo, doufám, že i takto přirozený pohyb se počítá…

Olga: To jste řekla krásně, on ten přirozený pohyb nám strašně často chybí. Místo toho, abychom si někam došli, popojedem si tam, ať už tramvají, autobusem nebo metrem.

Kristýna: Ano, obyčejná chůze je přitom ten nejlepší pohyb, který můžeme svému tělu dát. 

Takže terapii můžeme zahájit hned, malými krůčky, a to doslova. Budeme chodit.

Olga: Přesně tak. 

Na vašem Instagramu mě ale zaujala ještě jedna terapie: Píšete o vědomé korekci těla. Popíšete nám ji?

Kristýna: Není to žádná speciální metoda, ale princip, který nám může pomoci při terapii nebo při cvičení. Je to schopnost své tělo vnímat a zpětnovazebně si ho upravovat k ideálnímu pohybu, k ideálnímu nastavení, tak, aby byly klouby centrované a aby náš pohybový systém fungoval co nejdokonaleji.

Olga: Dá se to využít i běžně, když pracujeme, sedíme… tak si čas od času můžeme uvědomit, v jaké jsme poloze, jak se tam vůbec cítíme, jestli je nám to příjemné, například, zda nás nepobolívá za krkem nebo v zádech z nahrbení. Není to ale takové to striktní „sedni si a narovnej se“, ale spíš o tom uvědomit si, jestli nejsme v té poloze moc dlouho, nejsme v ní zkroucení a zda není dobré ji změnit. 

Je to tedy něco jako „mindfulness pro tělo”?

Olga: Přesně tak. U dospělých lidí vnímám, že jsou dost odpojení od vlastního těla, některým pacientům dám například úplně jednoduchou instrukci a oni dost často neví, co mají dělat, nejsou zvyklí s tělem vědomě pracovat. Tahle schopnost nám pak chybí.

Kristýna: Možná jen doplním, že to není fyzioterapeutická metoda, ale kurz si může udělat i laik (nezdravotník).

Fungují tyto metody i zpětnovazebně – uvolněním těla uvolníme mysl?

Kristýna: Rozhodně. V naší terapii se s tím setkáváme docela často – vyřeší se psychické i fyzické pnutí naráz.

Olga: Já se například setkávám se tím, že některé problémy se objeví nebo znovuvzplanou ve chvíli, kdy je člověk pod emocionálním nebo psychickým stresem. Zatímco za běžného provozu je člověk schopen své problémy vykompenzovat, tak ve chvíli, kdy je pod tlakem, se ozve tělo. To, co se říkalo dřív, například „nenos si tolik starostí na bedrech” skutečně platí.